Zajímavosti z obecní kroniky II.

5. 11. 2008

Kronikář Josef Šmejdíř, učitel, který nastoupil v roce 1915 vojenskou službu a sám zažil útrapy války, zaznamenal události roku 1918 v Hnátnici následovně:

Státní převrat 28. října 1918
Do vichřice odvodů, rekvisic, zpráv o padlých a zmrzačených, poplašných zpráv z bojišť, hladu, bídy, udávání, prostopášnosti zazněla zázračná slova:
„Svoboda – převrat – konec války – republika!“
Radost a nadšení zmocnilo se všech, kteří ještě zůstali doma, i těch, kteří byli na frontách. Sám jsem se v Sibiři dověděl o dosáhnuté svobodě téměř o 2 měsíce později, vypisuji tedy vzpomínky současníků, pokud se mi jich podařilo zachytiti. Okonci války proskakovaly už dříve zprávy, ale nikdo nevěděl ničeho určitého. Paní Anežka Aligrová, manželka obchodníka, asi 3 dni před převratem jela vlakem do Lanškrouna. Jel současně neznámý muž, který na každém nádraží na nástupišti vytruboval české národní písně na trumpetu, ale ničeho nemluvil. Četníci jej nezatkli – poznali jsme tedy, že určitě bude konec války.

Josef Vyčítal(z čp. 92 za školou) byl doma na dovolené, kterou protáhl o 12 dní. Převrat čekal, neboť byl v zajetí v Rusku, kde měl u 5. pluku T.G.Masaryka ruských legií syna, se kterým se něko likráte sešel. Sám do legií nevstoupil, protože byl starý. Doma však ani své manželce o tom všem ničeho neřekl ze strachu před prozrazením. Ráno šel pro vodu, na škole uviděl prapor v národních barvách, hned poznal co se děje. Zahodil putny a utíkal domů, aby že někonečně zvěstoval radostnou zprávu o konci války a hlavně, že má syna zdravého v Rusku u legií. Od jara nosil u sebe sladké to tajemnství.

Převrat tu byl vykonán celkem opatrnicky - nevěřilo se v opravdovost a trvání republiky. Ani obecní zastupitelstvo se nesešlo ku projevu radosti nad získanou svobodou. V pondělí 28. října se zde nedělo ničeho. Až 31. října ve čtvrtek uspořádána byla slavnost. Časně ráno hudba, procházející vesnicí, hrála veselé národní pochody. Příbytky občanů ozdobeny byly kvítím i prapory českými i státními. Školní budova vyzdobena byla květinami i prapory. Nad vchodem skvěl se nápis „Ať žije Československá republika“. Před budovou zřízeno bylo slanostní řečniště a postavena byla veliká slanostní brána. Slavnosti se zúčastnily plně školní dítky s praporky v národních barvách, občanstvo a sbor dobrovolných hasičů. Po zahájení slavnosti radním Josefem Halbrštátem promluvil k významnému dni učitel Aug. Vítek a farář Lad. Tůma. Zapěny pak národní písně. Potom konán slavnostní průvod po obci. 4.listopadu 1918 zaplatila obec muzikantům za pořádanou oslavu založení Československého státu z obecní pokladny 186 K. Pan farář si sice na oslavě zařečnil, ale doma neuznal za vhodno do farní kroniky zapsati slovíčko radosti o zřízení našeho státu. Obecní zápisy až 15. prosince zmiňují se o protokole, že přivítáni byli členové zastupitelstva, kteří se vrátili z války (František Kroul, Josef Hnátnický, Josef Vyčítal), o státním převratu nikde ani slovíčka!
Až v sobotu 2. prosince dělníci v Horní továrně s velikou slávou potopili orly rakouské, které se skvěly u firmy Hernychovi jako státního dodavatele. Očistu na trafikách udělali až po neděli – pořád se ještě nevěřilo. Někteří majitelé trafik rakouské orly sundali sami. Německý nápis na nádraží „Friedrichswald“ zamazal černou barvou Kopecký, hostinský od Václava, ačkoliv přednostou stanice byl sloup hnátnického němectví Filip, který ani slůvka česky neuměl, na Čechy bohopustě nadával a všem vyhrožoval, jak se pomstí, až zase Němci se dostanou k vládě. Se zuřivcem tímto zacházel mladý náš stát až příliš shovívavě. Byl vícekráte vyzván, aby se podrobil zkoušce ze státního jazyka. Když tak neučinil, dána mu byla dovolená a lhůta 1roku – pak teprve byl dán jako nezpůsobilý k další službě do pense. Jeho spojencem byl ředitel Perlheftrovy továrny Zikmund. V kanceláři tovární dlouho provokoval vyvěšenými obrazy Karla Posledního a Viléma. Když byla 1927 továrna prodána fi Hernychově, tu tento ředitel ze zbabělého strachu, že se neuživí, se oběsil.

Na frontě
Jan Dušek, rolník z č. 234 vypravuje: Byl jsem vojínem u pěšího zeměbraneckého pluku 30. z Vysokého Mýta. V neděli 27. října 1918 pozdě večer obdržel pluk rozkaz odejít z italského města Sarone do zákopů na řece Piavě. Ale my Češi posílení zprávami o událostech v Čechách i za hranicemi neuposlechli jsme rozkazu, ale v největším pořádku za zpěvu písní „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“ nastoupili jsme cestu do své vlasti bez důstojníků. Druhý den vysláno bylo za námi 16 českých důstojníků, mezi nimi podplukovník Beran. Ten se nám nabídl, že nás povede. S radostí jsme se mu podřídili a dobře jsme udělali. Přes mnohé překážky a nebezpečenství, podařilo se mu dovésti nás až do Gradišky. Tam dověděli jsme se o zřízení Československé republiky. Náš velitel Beran chtěl mužstvu radostnou tu zprávu přečísti, leč pro pláč a pohnutí tak učiniti nemohl. Zprávu přečetl tedy plukovní lékař Dr Kupec, který také s námi byl na pochodu. Hudba zahrála „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“, zazpívali jsme si s hudbou, provolali slávu svému novému státu, radostí a nadšením jsme se objímali a líbali všichni vespolek bez rozdílu hodností. U pluku zavedli jsme si hned české velení. Na dalším pochodu nás Jihoslované srdečně pozdravovali a vítali. Už před námi donesla se jim zpráva, že Češi pochodují domů. To už jsme odložili vše, co upomínalo na staré Rakousko, zejména kokardy. Návrat do vlasti však nebyl snadný ani pro tak spořádaný pluk, jako jsme byli my. Až za 14 dní jsme se dostali do vlaků. Ve Štýrském Hradci se proti nám postavilo vojsko německé národnosti a z kulometů spustili do nás palbu. Vyhrnuli jsme se na ně. Když viděli naši sílu, uprchli. Ve Vídeňském Novém Městě silná vojenská tlupa nás zákeřně přepadla palbou z pušek a kulometů. Rychle jsme z vlaku vyskákali a vzali jsme celé město útokem. Odpůrce jsme schytali a odzbrojili. V Hrušovanech na nás zase čekali Němci. Podplukovník jim však už předem telefonoval,co se jim stane, nenechají-li nás klidně do svého domova projeti. Polekali se a dali nám pokoj, obzvláště když viděli, jak máme pušky a kulomety připraveny. Šťastně jsme dojeli až do Vysokého Mýta, kde nás už s celou slávou očekávali. Sokolská hudba zavedla nás na náměstí, kde nás obyvatelstvo srdečně pozdravovalo. Starosta města nás všecky uvítal. Na rozloučenou jsme dostali každý v nemocnici misku čaje a k tomu velikou buchtu. Pak jsme se rozjeli domů ku svým drahým a bylo to nejradostnější vítání po tolika letech.

Za frontou
František Kroul, obecní tajemník byl u zásobovacího skladiště v Plojevci v Rumunsku, odkud vyjížděli vojáci k jednotlivým dvorům v okolí, ze kterých přiváželi krmivo pro koně. Zpráva o převratu doma zastihla jej až 8. listopadu v městečku Targovišti. Dověděl se to od účetního poddůstojníka Bakule (bratra pražského pedagoga), který přijel z Bukurešti. Zrovna zahodili kokardy z čepic. Druhý den jeli do Bukurešti, kde byli velitelem propuštěni. Do vlaku byli přijmuti až následujícího dne. 23. listopadu dojel šťastně až do svého domova.

Vystřízlivění
Radost ze svobody, která po státním převratu každého zachvátila, brzy vyprchala. Váleční zbohatlíci se obávali o dobré časy – trpící se nemohli dočkati časů lepších. Větší zájem byl o státní podpory než o svobodu. Chytráci a pochybovači drželi v ohni dvě želízka: jedno pro republiku, druhé pro monarchii, kdyby se republika neudržela. Každý očekával, že svoboda rázem změní vše k dobrému, že republika vše zlepší, ale sám se měniti nechtěl. Málo bylo těch, kteří dovedli s očistou začíti nejdříve u sebe. Ceny potravin sice klesly na několik dní, ale když se nevěšelo na šibenice a nestřílelo, jak keťasi čekali, stouply ceny ještě výše, než byly před převratem. Každý huboval na malou cenu peněz, ale přece rád ty obrázky bral. 15. prosince 1918 usneslo se obecní zastupitelstvo válečné půjčky si ponechati a na půjčku svobody upsati 1000 K. 8. listopadu místní školní rada usnesla se vyslati do Prahy k ministerstvu 2 členy za přímluvu k získání uhí pro vytápění tříd. Koncem února 1919 okolkovány byly peníze, abychom je rozeznali od peněz rakouských a maďarských. Kolkování zde bylo provedeno v záložně, bohužel celkové číslo okolkovaných korun se zde neuchovalo, ale jistě činilo přes 2,000.000 K. Země naše byly vyrabovány za války tak, že se nedostávalo potravin (obilí a dobytka) a ošacení. 1919 v Americe sorganisována byla akce hlavně mezi českými a slováckými krajany sbírek na „fond evropských dětí“, aby překonány byly smutné následky podvýživy dítek. U nás Čsl. péče o dítě v Praze zakládala prostřednictvím okresních komitetů místní komitety – tak utvořen byl komitet za vedení učitele A.Vítka pro péči o dítě i v Hnátnici. Přidělené potraviny z Ameriky k nám zasílané rozdávány byly ve škole, kdež se vařilo kakao i polévky a rozdávaly se suchary pro školáky i děti menší. 27. dubna 1919 sbor dobrovolných hasičů obdržel 100 Kč z pokladny obecní na slavnost sázení „líp svobody“. Na návrh starosty usneseno bylo dáti svaliti duby u školy z důvodu, že rozrušují svými kořeny zdivo veřejné studny, které by hrozilo sesutím. Byly to duby zasazené při narození korunního prince Rudolfa.

Legie
Ze zajatců v Rusku a Itálii na výzvu profesora T.G.Masaryka vstoupilo do československého vojska 27 zdejších příslušníků, kteří bez vyhlídky na úspěch rozhodli se bojovati za dosažení své národní svobody. Je to počet, na který může být Hnátnice hrdá! A je důkazem, že starý hrdinný duch husitských našich pradědů v nás ještě ani po tolika letech nevymřel.

Výpis části životopisu kronikáře, řídícího učitele Josefa Šmejdíře:
… 15. srpna 1915 jsem nastoupil vojenskou službu u bývalého 93. pěšího pluku v Šumperku. Už 12. října zahnán jsem byl z jednoročáckého oddělení na ruskou frontu u Černovic v Bukovině. V listopadu téhož roku dopravili nás na frontu italskou u Gorice. Po zuřivých bojích a velikých útrapách v blátě a deštích vraceli jsme se o vánocích přes Uhry opět na frontu ruskou do Bukoviny, kde ruský velitel generál Radko Dimitrijev provedl velkolepou ofenzivu v nejkrutější zimě. Do jedné pořádné díry ve frontě jím udělané vyndali nás přímo z vlaku. 12. června 1916 za Brusilovské ofenzivy dostal jsem se živ a zdráv do ruského zajetí. Později vstoupil jsem do Československých legií. Dostal jsem se do skupiny vladivostocké k 5. pluku. Účastnil jsem se bojů u Vladivostoku, Nikolsku, Usurijského, Jevgenčovky, pod Kungurem a na magistrále sibiřské. 30. prosince 1920 vrátil jsem se po mnohých útrapách ze Sibiře lodí Karaschi- Maru kol Asie Tichým a Indickým oceanem, mořem Rudým přes Sueský kanál mořem Středozemním do přístavu Marseile ve Francii. Odtud vlakem přes Francii, Švýcary, Rakouskou republiku do osvobozené vlasti. Dne 15. února 1921 počal jsem opět vyučovati ve starém působišti v Crhově. 15. srpna téhož roku stal jsem se správcem trojtřídní školy v Cotkytli u Šilpekru, kdež jsem působil 8 roků. 1.srpna 1929 nastoupil jsem místo správce školy na zdejší 5-ti třídní škole (v Hnátnici), kdež působím dosud. …

Z obecní kroniky vybrala J.Kabrhelová, kronikářka